Bez předloktí

25.5.

Paní učitelka nám napsala na lístky různá postižení a my jsme si museli nějaké vylosovat.

Já jsem byla bez obou předloktí.Zezačátku to bylo pro mě úúúplně lehounké,ale když jsem se potom pořádně nenajedla,bylo to už horší.

A tak jsem se nějak (nevím jak)najedla.

Seděli jsme v kruhu……oou!

Pomalu mě to začíná bolet……

Možná se teď smějete,ale bylo to fakt nepříjemné.

Nepřála bych vám to. Tak jsem se  rozhodla, že si to asi sundám.

Jdu se zeptat paní učitelky,

rozmlouvá mi to,ale nakonec mi to dovolila.

Bez rukou to je těžké.

Bez jednoho oka

Bez jednoho oka to ještě šlo. Vydržel jsem 4 vyučovací hodiny. Celý den bych nevydržel, protože se pod tím potí oko. A spát bych s tím nemohl. A taky proto, že jsem měl florbal. Celý život bych s tím určitě nevydržel. Špatně by se mi sportovalo. Hlavně v tenise. A blbá děcka by se mi smála a to bych nesnesl. Nemohl bych plavat. Ale kdybych byl slepý úplně, neviděl bych tu krásnou přírodu. Měl bych těžší život.  A musel bych se trápit s braillovým písmem, které je dost těžké. A neviděl bych jak vypadám já, ani nic kolem mě.                         

 V pondělí to bylo dobré a nejlepší byl nevidomý Jindra. Nebo chudák Lukáš bez prstů. A hluchý Honza.

Je to hrozné pomyslet na to, že normální děcka si hrála, stala se nějaká hrozná věc. A ti chudáci se stali  až do smrti zdravotně postižení. A někteří, ještě větší chudáci to mají od narození.

Jak jsem se cítil jako nevidomý

Dne 27.5. jsme měli projektový den o postižení. Každý z nás si měl nějaké postižení vyzkoušet. Mohli jsme si vybrat: nevidomý, neslyšící, bez prstů na obou rukou nebo nohou a bez předloktí. Vybral jsem si nevidomého. Musím vám říct, že jsem se cítil docela divně. Víte proč? Nic jsem neviděl. Do všeho narážel. Padal jsem. Psal jsem úplně na křivo. Neměl jsem ani ponětí kam jdu, co píši, na kterou stranu se dát, co dělat. Neviděl jsem zkrátka vůbec nic. Nešlo to vůbec vydržet. Paní učitelka říkala, že nám nevidomým musí někdo pomáhat. Chtěl jsem se poškrábat, netrefil jsem se. Po čase jsem musel otevřít oči, protože mně už dost bolely. Nebylo to vůbec snadné. Obdivuji nevidomé. Jak si umí poradit se svým postižením. Kousek od nás bydlí dvě nevidomé paní. Jedné pomáhá manžel a druhé její maminka. Taky vídám jednoho pána. Ten každý den dojíždí vlakem do Frýdku-Místku. Má i rodinu.

Jak jsem byl zdravotně postižený

Cítil jsem se normálně, až na to, že jsem sem tam naboural do lavice a nebo shodil židli.

Vadilo by mi, že by mi musel pořád někdo pomáhat s věcmi, které bych normálně udělal sám.

Vydržel bych to dlouho a nakonec bych si stejně zvyknul. Alespoň bych měl chytrého slepeckého psa

S těmi plaveckými brýlemi bych moc dlouhoasi nevydržel, protože vypadají trapně .

Bez jedné ruky

Lidé se koukali a asi si pro sebe říkali, co se mu stalo.

Prodavačka z Billy se na mě koukala a myslela, že jsem skočil pod pilu, nebo mi na ruku spadl strom.

Můj první pocit byl, že při fotbale jsem nemohl chytat pravou rukou. Chytat jsem mohl jenom levou.

Můj druhý pocit byl, že jsem šel z Billy a málem mě přejelo auto.

Můj třetí pocit byl, že když jsem psal na počítači, moc se mi to nedařilo.

Můj čtvrtý pocit byl, že když jsem šel z Billy, potkal jsem nějakou paní s miminkem a velkým synem a ta paní na mě koukala a hned se otočila. Připadalo mi to jako kdyby nikdy neviděla postiženého člověka.

Můj pátý pocit byl, že když jsem šel na večeři, nezvládnul jsme jíst.

Můj šestý pocit byl, když jsem šel spát, tak jsem přemýšlel, že když jsem se chtěl podrbat na hlavě, musel jsem to udělat levou rukou.

Můj sedmý pocit byl, že když jsem chtěl zapnout televizi, tak místo pravé ruky jsem musel požít levou.

   Je docela zvláštní být bez pravé ruky....

(Mohlo se to stát i takto…Fiktivní příběh na základě celodenního prožitku))

 A víte jak se mi to stalo? To byste nevěřili, co se může stát, když jste venku. Byla jsem s kamarádkou u našeho baráku.  Máme tam velikánskou lísku, na kterou jsme vždycky tak rády lezly. Vylezly jsme na ní a kamarádka mě nechtěně  žduchla... A já spadla dolů. Když mě dovezla máma do nemocnice, zjistili, že mám tak zvaně „ mrtvou“ pravou ruku. No, a nakonec jsem šla na operaci, kde mi uřízli ruku. Když jsem se probudila a uviděla, že nemám ruku, tak jsem tak křičela, že mě bylo slyšet až domů. Byla jsem nešťastná, ale co se dá dělat. Nakonec jsem si na tohle musela zvyknout. Naučila jsem se psát levou rukou a nakonec i krásně malovat, což je můj koníček. Brzy na to jsem musela dostat brýle, abych lépe viděla.

 Ve škole mi spolužáci musejí trochu pomáhat. Cítím se sice trapně bez ruky, ale je to vpořádku. Berou mě jako normální holku, což jsem ráda. Přeci nepůjdu do školy pro zdravotně postižené  kvůli tomu, že mi chybí pravá ruka.

  V českém jazyce se mi ze začátku blbě psalo, ale teď je to skvělé. V matematice jsem teď skvělá, od dědy slýchávám jenom samé chvály. Vlastivěda a přírodověda mě baví už od začátku, takže nic nového. A kreslení mi každý závidí. Paní učitelka říká, že až půjdu na střední, mám si vybrat uměleckou.  No, teď jenom doufám, že nepřijdu o něco jiného. 

 DEN hrůzy