Lidé se zdravotním postižením - naše sebereflexe - 2.část
POCITY
Ve třídě jsme si zkoušeli jaké je být v roli postiženého. Spolužáci měli různé druhy postižení nebo tělesného omezení.Já sem byla na jedno ucho hluchá.V této roli jsem se necítila dobře, protože jsem neslyšela všechno zřetelně a v určitém úhlu jsem nerozuměla nic.Ve vyučování jsem to pocítila tak, že jsem zvuky a hlas p.učitelky nebo spolužáků, slyšela z jiného místa, než se nacházeli.Další z pocitů bylo, že jsem se snažila mluvit hodně nahlas,protože jsem se špatně slyšela.Nemohla jsem si šeptat s Magdou, jelikož jsme neslyšely každá na jiné ucho.V tomto okamžiku jsem si uvědomila, že jsem na tom vlastně dobře, když nejsem postižená úplnou hluchotou, ale že i přesto je všechno najednou těžší!!
Taky jsem trochu přemýšlela, jak lidé s touto nemocí poslouchají třeba hudbu a nebo sledují televizi.Když třeba zazvoní telefon, jak slyší hlas člověka na druhé straně, jestli jim taky dělá problém mluvení...
Když jsem se tak nad vším zamýšlela, zároveň jsem si přála, aby to už brzo skončilo.My jsme si na nemocné jenom hráli a vžívali se do jejich postavení v každodenním životě, při tom jsme věděli, že až skončí vyučování budeme zase normální a zdraví.
Jenže nemocní a postižení se musí naučit se svou nemocí žít.Proto bychom jim měli, my zdraví lidé, pomáhat a usnadňovat jejich nemocí ztížený život, aby mohli žit stejně jako my.
Příkladem je náš kamarád Dominik, se kterým si rozumíme a může s námi dělat vše, i když je na vozíčku,protože se mu snažíme pomáhat a bereme ho jako zdravého.
Bylo to hrozné mít jedno oko. Všechno jsem viděla rozmazaně, protože jsem to zdravé oko měla hodně unavené. Nemohla jsem tak rychle běhat po chodbách, protože jsem měla jen jedno oko. Nechtěla bych to mít na celý život, je mi takových lidí líto.
Ale měla jsem to jednodušší než jiní spolužáci, protože někteří měli těžší postižení - někdo byl němý, neslyšící, slepý a někteří neměli horní končetiny. Vůbec nemohli nic dělat, ale my jsme jím pomáhali. Takže jsem to neměla zas tak složité. Zkuste si někdy sami, jak je těžké mít nějaké postižení.
Sebereflexe
Dnes jsme ve škole měli mimořádný den. Každý byl nějak postižený.
Na mě vyšlo, že jsem neviděl, byl jsem slepý. Byl to mimořádný zážitek. Protože jsem nic neviděl, nemohl jsem se jistě pohybovat po škole. V angličtině jsem dokonce naboural do zdi. Je to hrůzný poznatek. Vůbec nic nevidět, nemohl jsem si sbalit své věci, byl jsem odkázaný na pomoc svých kamarádů. Někdy si také nešetřím svůj zrak, doma čtu u malé lampičky, dívám se do slunce…
Být nevidomý je opravdu moc smutné. Lidé, kteří se s tímto postižením narodí, nebo jej nějak získají jsou opravdu hodně stateční. Dokážou čelit takové tmě, mohou se pohybovat i bez zraku to je opravdu obdivuhodné
PŮL DNE UTRPENÍ
Ve středu 27.5.2009 jsem vstal úplně normálně. Probudil jsem mladšího bráchu.Pohrál jsem si a pokecal dětskou řečí s mou mladší sestrou.
Rozloučil se a vyrazil s druhým mladším bráchou do školy.
Hned v první hodině jsem si vybral, že budu němý.
Myslel jsem si, že to bude hračka. Jediná výhoda byla, že jsem nebyl zkoušený ústně. Ale jinak to bylo pro mě utrpení, nemluvit.
Psal jsem na mobil,abych se aspoň trochu domluvil. Nejsem moc ukecaný, aspoň si to o sobě myslím, ale ve čtvrté hodině jsem zapomněl a promluvil.
Musím přiznat, že je to pro lidi s onemocněním tohoto typu velice těžké (dorozumět se). Mohu být rád, že jsem zdráv.
A co bych vzkázal lidem němým?
DRŽÍM VÁM PALEČKY A OBDIVUJI VÁS.
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
Dne 25.5., jsme si vyzkoušeli, jak se asi žije tělesně nemocným lidem. Já jsem si zrovna vylosoval slepost, takže jsem celé vyučování nosil plavecké brýle zalepené papírem tak, abych přes ně neviděl. Musel jsem se tedy orientovat hmatem, a sluchem. Když mě někdo zatočil nebo spletl, neměl jsem vůbec ponětí, kde jsem. Musel jsem se tedy dotknout něčeho známého, abych se zorientoval. Kdybych neznal naší třídu, vůbec bych nevěděl, kde co je.
Musím říci, že lidé, kteří jsou slepí, jsou opravdu borci.
Kamarádi měli i jiná tělesná postížení, třeba : neslyšící, bez obou rukou, nevidoucí na jedno oko atd.
Dne 25.5. byla opravdu sranda 
V pondělí jsme si všichni mohli vyzkoušet, jaký je život po úrazu nebo s handicapem.
Já jsem neměl prsty na rukou. Cítil jsem se úplně znemožněný a bezmocný. Obě mé dlaně byly omotány obvazy. Nemohl jsem se ani najíst, ani napít. Nešlo nic vzít do rukou. Nic přenést.
Uvědomil jsem si, že kdybych měl takovýto handicap, nemohl bych se sám ani obléknout, ani umýt. Ztratil bych soběstačnost.
Určitě by mi trvalo, než bych se naučil být opět samostatný. Chtělo by to hodně trpělivosti a cviku abych se naučil žít normálně. Tak jako před tentokrát předstíraným úrazem.
Už jsem potkal několik lidí s handicapem a přesto se zařadili do do běžného života.
Člověk by se měl vždy smířit s tím, co mu osud přinese. Život je boj.
JEDNOHO DNE
Jednoho dne nám paní učitelka vymyslela daltonský den s lidským postižením. Dala nám do sáčku lístečky a na nich byla napsána různá postižení. Každý z nás si vylosoval jeden lísteček.
Někdo tam měl, že bude celý den hluchý, slepý, bez prstů na jedné či obou rukou, bez ruky, bez předloktí...
Já jsem si vylosoval, že budu celý den hluchý. Dostal jsem od paní učitelky špunty do uší. Najednou jsem slyšel všechno tlumeně, nebo skoro nic. Musel jsem vydržet 5 vyučovacích hodin.
Bylo to nepříjemné, ale tak po dvou hodinách jsem si na to zvykl. Když jsem mluvil sám, slyšel jsem se málo. Proto jsem musel mluvit hlasitěji než obvykle. Když ne mě někdo mluvil, musel mluvit hlasitěji, pořádně jsem ho neslyšel.
Po těch pěti hodinách jsem byl rád, že jsem si mohl špunty z uší vytáhnout a slyšet zase normálně.
Byla to zajímavá zkušenost, ale jsem rád, že jsem zdravý a nemusím se s takovým postižením potýkat.
Náhledy fotografií ze složky Téma:Lidé se zdravotním postižením
